George R. R. Martin – Píseň Ledu a Ohně 3: Bouře mečů

Je to tady. Vše se v dobré obrátilo a já mohu hrdě prohlásit, že jsem nakonec úspěšně dolouskal asi nejdelší knihu v životě, Martinovu Bouři mečů. A že to rozhodně nebylo žádné lehké čtení, jak už je ostatně u ságy Píseň Ledu a Ohně zvykem. Vlastně bych tentokrát už skoro řekl, že mě ta složitost natolik otrávila, až jsem knihu málem nedočetl. Ale pěkně popořádku.

Je třeba uvést, že přes veškerý autorův smysl pro místy až zbytečný detail je kniha stejně tak nabitá dějem – obzvláště závěrečná čtvrtina knihy je doslova napěchovaná naprosto nečekanými a šokujícími zvraty, které nakonec výsledný dojem z knihy hodně vylepšují.

Myslím, že nemá cenu to nijak více rozvíjet, Martinův styl je stále stejný a již dvakrát jsem ho popisoval v recenzích dvou předchozích dílů jeho životního díla. Jeho smysl pro zakomponování stovek a stovek zbytečných postav do děje je zkrátka ubíjející – občas jsem knihu musel číst pozorněji, než učebnici francoužtiny, vracet se o několik stránek zpět, ale stejně to nepomohlo a byl jsem z děje velmi zmatený. Výhodou je to, že zmatenost se často týká jen postranních zápletek, kterých je v knize ohromné množství a pro žádný z hlavních dějů nejsou příliš důležité – zkrátka jen dokreslují prostředí, kde se Píseň odehrává. Věřím, že po desátém přečtení tyto detaily ocením mnohem více a ani jedenácté se neobejde bez nových zjištění. To však nic nemění na tom, že napoprvé to bylo místy až příliš otravné a ani všechen strhující děj na závěrečných stránkách to tak úplně nezachrání a já musím opět odebrat další stupínek hodnocení od posledního dílu a s lehce nuceným úsměvem na tváři konstatovat, že do čtení dalšího pokračování se nijak brzy nechystám – aktuálně potřebuji přečíst pár snadných jednohubek se snadným dějem a několika málo hlavními postavami, abych pročistil svůj detaily zahlcený mozek 🙂

Uděluji 80%