George R. R. Martin – Píseň Ledu a Ohně 2: Střet králů

Tak se to konečně podařilo. Střet králů je o dalších sto stránek tlustší, než jeho předchůdce a není to žádné odpočinkové čtení, ale přesto jsem se tím nakonec prolouskal.

Psát zde další řádky popisující Martinův styl psaní by asi bylo zbytečné, od prvního dílu se nic moc nezměnilo, snad jsem se jen místy cítil ještě více zmateně, než právě ve Hře o trůny a děj jsem místy vnímal jako docela překombinovaný. Doslova tuny detailů a hlavně jmen a lokací provázejí každou stránku tohoto čtení. Spisovatel se často nechává slyšet, že „ďábel tkví v detailu„, ale nesnaží se lidstvo ďábla spíše vymítat, než si ho hýčkat? Mě osobně ten jeho ďábel spíše vadí. Ano, detaily jsou fajn, ale musí být v rozumném množství tak, abych byl schopen udržet pozornost v ději a nesnažil se marně zapamatovat všech 20 různých jmen, které se na každé stránce objevují jen proto, aby se většina z nich pak už nikdy více neobjevila.

Shrnutí je obtížné. Jak jsem psal výše, Martinův smysl pro detail mě v sáze začíná spíše otravovat, než těšit, ale stále se jedná o skvělý a dramatický příběh, který ve světě fantasy nemá obdoby hlavně kvůli svému obrovskému rozsahu. Člověk se vlastně musí divit, že těch detailů tam při tolika různých dějích, které kniha vypráví, není ještě mnohem více.

Uděluji 85%