Hudba
Recenze The Crest mi trvala velice, ale opravdu velice dlouho. Jednak si nejsem úplně jistý, jak hodnotit to, že Axel už dekády nepředvedl nic nového, ale také to, že si svoji kvalitu drží a ani se nezhoršuje. Toto album je však bezesporu určitým zlepšením a nadějí po ne zcela vydařeném Tales of The Crown, které
Na pořadu dne je další fošna německého kytarového mága. Hned z kraje nutno podotknout, že Axela je nutno překvalifikovat. Již dávno to není mág, který bádá, objevuje a přináší nové věci. Kdepak. Ty tam jsou staré dobré časy. Z Axela se dle jeho poslední tvorby stal přesný švýcarský hodinář. Vše, co dělá, dělá dobře, kvalitně
Mystica je dalším albem v pořadí od mých německých oblíbenců, kapely Axel Rudi Pell. Od této recenze rozhodně neočekávejte žádnou přílišnou délku, protože ač je deska velmi povedená, je to právě to, na co jsme od Axela již léta zvyklí. Je to prostě ten starý dobrý Axel. Nic více, nic méně. Těžké je hodnotit nová
Vážení přátelé, je to tady! Na recenzi této desky jsem se těšil doslova jako malý kluk na svou první kuličkovku. Proč vlastně? Tohle ja ta deska, která mě přivedla k metalu. První metalové album, jež jsem díky svému otci slyšel, a díky kterému jsem byl osvobozen z nudné a komerční propasti současné pop-music a našel se
V pořadí třetí deska mé oblíbené kapely od Oceans of Time, kdy se k bandě přidal nový vokalista Johnny Gioeli. Bohužel musím hned z fleku říci, že prozatím asi nejslabší. Příliš se mi nechce ani rozepisovat a hodnotit skladbu po skladbě, protože mi v albu připadají tak nějak stejně. Ony nejsou vůbec špatné, jde spíš
Píše se rok 2000 a moji favorité vydávají album s přeloženým titulem Maškarní Bál. Prosím nahoďte masky! Pokud tak nestihnete učinit během hutného intra, garantuji vám, že během následující smršti s počátkem Earls of Black to již nedotáhnete. Úvodní rify vás strhnou do kolen a zvedat se budete zatraceně těžko! Johnny zraje jako víno, o tom není
Konečně se ve svých zpětných recenzích dostávám k nitrosrdeční záležitosti – kapele Axel Rudi Pell, která mě kdysi jako první dostala k úžasnému a epickému světu, zvanému metalová hudba. Kapela má delší minulost, než odkud ji znám a budu recenzovat, ale právě album Oceans of Time je pro mne zlomovým okamžikem, protože se k bandě přidává
Na další záležitost Tima Tolkkiho jsem se těšil jako malý kluk. Co jiného také po ukončení éry Revolution Renaissance a později i Symfonie dělat, když kytarový mág a král melodií oznámil tvorbu nové metalové opery? Timo ve skutečnosti přes všechny ty slavné starty a velmi brzké (ovšem stále velmi slavné) konce nikdy nezklamal. A co
Další album do rodiny tvorby finského génia Tima Tolkkiho, který nedávno rozpustil Revolution Renaissance v době největšího rozpuku a založil tuto „supergrupu“. V době psaní této recenze je nutné podotknout, že Symfonia nakonec vydala také jen jedno album, než ji Timo rozpustil z velmi podobných důvodů, jako RR a poté oznámil tvorbu své nové metalové
Třetí, a bohužel poslední album nové bandy Tima Tolkkiho. A věřte, že v tomto případě se slovu „bohužel“ dostává jednoho z nejhlubších významů, ve kterých jsem ho kdy použil. Než se dostanu k vlastní recenzi, rád bych se rozepsal o tom, co se vlastně stalo. Píše se rok 2010 a relativně nová kapela Revolution Renaissance,