Company of Heroes
Už je tomu téměř 10 let, kdy spatřila světlo světa nová a neotřelá real-time strategie, která zcela redefinovala žánr a stala se jeho prakticky dodnes nepřekonaným vůdcem. Alespoň pro mě. Řeč je o skvělé, graficky úžasné, ale hlavně vzdělávací hře Company of Heroes, která hráče přenese do dění jedné z nejslavnějších vojenských operací lidské historie – vylodění v Normandii.
Grafická stránka
Když jsem tenkrát hru prvně nainstaloval, byl jsem v šoku z toho, že i strategie může být tak hardwarově náročná, aby počítač při jejím hraní funěl jak parní lokomotiva. Aby také ne, když Company of Heroes je vlastně kompletně ve 3D a hráč si z klasického pohledu shora může kdykoliv zazoomovat a otočit kameru prakticky v jakémkoliv požadovaném úhlu a spatřit tak bojiště ze zcela jiného, zatraceně reálného pohledu. Ne, že byste to při hře příliš často využili, ale je to příjemná možnost a asi i díky tomu vypadá klasický 2D pohled zatraceně dobře. Celkově grafická stránka hry velmi předběhla svou dobu a na to, že se jedná stále jen o strategii vypadají výbuchy, střelba, a vlastně vše kolem prostě fantasticky, o nazvučení nemluvě.
Hratelnost a ovládání
Ovládání přineslo do žánru také velmi důležitou novinku, kterou bylo ovládání celých oddílů vojáků. Místo toho, abyste klasicky označovali jednotky po jedné a ty se po rozkazu k přesunu hlava nehlava začaly hnát k cíli, přináší CoH koncept skupin. Skupina čítá vždy podle typu dva až pět jednotek, které se ovládají jako celek. Nemůžete poslat jednu jednotku na průzkum a druhou ponechat v základně – celé družstvo se ovládá jako jedna jediná jednotka. To ovšem neznamená, že jednotliví členové družstva by nedokázali myslet sami za sebe. Při bojovém postupu se každý člen skupiny kryje jak nejlépe umí, například za pytle s pískem, zničenou vojenskou techniku, nebo i v kráterech po vybuchlých granátech. Stejně tak to může každý člen družstva sám za sebe schytat a když bude vaše strategie neuvážená, může se vám na základnu vrátit také družstvo s jedním posledním a ještě zraněným vojákem. Stejně tak zapomeňte na rychlé vyslání 5 družstev jednotek na jednu nepřítelovu, která bude okamžitě převálcována a zlikvidována. Pokud nepřítel drží strategicky silný bod, například ve výšce, nebo se silným opevněním, může i takto početně převážený přepad skončit několikaminutovou přestřelkou a nakonec i odražením. Poté nezbývá, než si na pomoc přivolat tank, vybavit družstva silnějšími zbraněmi a v druhé linii poslat pár granátometů, které udělají v zázemí nepřítele pořádný ranec. A když vás hodně naštve, přivoláte si dělostřeleckou podporu z oblasti mimo mapu. Možností je zkrátka neomezeně a všechny jsou zatraceně realistické a historicky přesné. Osobně jsem kampaň hrál už mnohokrát a sledovat i ty nejmenší přestřelky mě nikdy nepřestalo bavit. Stejně zábavná je i možnost poslat jednotky do téměř jakékoliv stavby, či domu na mapě, kde jsou skvěle krytí a mohou z ní perfektně střežit okolí. Střelba z oken je přitom samozřejmostí. Když na sebe narazí nepřátelé v obsazených budovách poblíž, může docela snadno vzniknout patová situace, kdy se znepřátelená družstva navzájem ostřelují z okna do okna, ale nikdy se konflikt nevyřeší. Tedy alespoň do doby, než k nepřátelskému domu pošlete ženisty s plamenometem, aby tam zatopili, nebo dům zezadu podminujete a odpálíte. Nebo jste snad přítelem hození granátu do okna? Vyberte si. Prakticky vše, co je na mapě je trvale zničitelné, takže si dejte velký pozor, abyste tankem neprojeli zeď, která je strategickým prvkem obrany vašich pěších jednotek. Můžete ji sice nahradit ostnatými dráty a pytli s pískem, ale ty v obraně neudělají zdaleka takovou práci.
V ovládání hry jsem nalezl jen několik trochu otravnějších chybek, například to, že když uvolníte z družstva vojáků 2 muže k tomu, aby sedli za pevně instalovaný těžký kulomet, už je nemůžete přinutit, aby stanoviště opustili. Pokud máte takto zablokované jednotky na místě, kde se nepřítel neobjevuje, jejich jediný význam je v tom, že vám blokují cenná místa v limitu jednotek, které na mapě můžete mít. A těch není mnoho. Družstvo, ze kterého osádku kulometu uvolníte sice můžete v základně doplnit, ale limit počtu jednotek je nekompromisní, takže fakt, že nemůžete osádku pevných instalací přinutit k jejich opuštění, je silně otravný.
Velmi originální je postupné získávání území. Ve většině strategií se na vlastnictví území příliš nehledí, ale zde si musíte vybojovat a udržet každý kousek půdy na mapě, po které jsou rozesety kontrolní stanoviště. Když jej obsadíte, získáte i kus území, který ke stanovišti patří. Tímto způsobem postupujete jedno za druhým a na mapě jasně barevně vidíte, která území ovládáte vy, a která nepřítel, což je skvělým pomocníkem při rozhodování, kam soustředit svou sílu. V CoH se rozhodně nebojuje stylem „sem tam“ – o každý metr půdy zde musíte tvrdě bojovat a potom si ho udržet spolu s posouváním bitevní linie stále blíže k hlavní základně nepřítele, což je stále těžší a těžší, jelikož musíte s omezeným počtem jednotek bránit rozlehlejší a rozlehlejší území. Kritické je rozhodnutí, zda na právě dobytém území zanecháte k obraně jen těžký kulomet, nebo jeho obranu podpoříte třeba protitankovým dělem, které ale opět stojí cenné místo v limitu vašich jednotek a můžete jej místo obrany v klidném sektoru potřebovat třeba při ostřelování nepřátelského tankového praporu. Možností je zkrátka mnoho a záleží jen na vás, jakou cestou se dáte a jak zkušené máte jednotky. Čím zkušenější veterány totiž posíláte do boje, tím větší šanci mají na úspěšné zásahy a nestřílí jen tak do prostoru. Ztráta družstva ostřílených veteránů tedy zatraceně bolí a jejich nahrazení čerstvými nováčky z kasáren dramaticky sníží sílu úderných oddílů.
Kampaň
Jak jsem zmínil již výše, historická kampaň se věnuje vylodění v Normandii, kdy v roli spojeneckých vojsk likvidujete nacistické jednotky a snažíte se je vyhnat zpět tam, odkud přišly. I díky tomu jsem si hru už několikrát náramně užil a vzhledem k její historické přesnosti jsem se i mnohé naučil a mám poměrně slušný přehled o tom, jak vlastně vylodění a následné boje o svobodu Evropy probíhaly. Zde přichází na řadu také má druhá výtka – hra se snaží na hráče brnkat i svou lidskou stránkou, protože před každou misí, kterých je celkem 15, pouští jakási podivná několikasekundová videa, která monitorují život vojáků a hlavních oddílů, jež v jednotlivých misích ovládáte. Dělá to ale tak špatně a nezáživně, že když ke konci hry umře jedna z hlavních postav amerických sil, tak vlastně ani nevíte, že se jednalo o nějakou hlavní postavu, nebo, že hra vůbec nějaké hlavní postavy má. Tenhle prvek je naprosto zbytečný a myslím si, že když ho tvůrci hry neudělali pořádně, neměli ho dělat vůbec.
Zhodnocení
Company of Heores přinesla do žánru real-time strategií čerstvý vítr, rychle se usadila na výsluní a v podobě datadisků a pokračování se na něm již velmi dlouho udržuje. Alespoň já jsem americkou kampaň dohrál asi už po páté a věřím, že časem si ji dám znovu a znovu. A uznejte sami, může být něco lepšího, než sledovat graficky perfektní přestřelky a boje, velet spojeneckým vojskům při osvobozování Francie a ještě se přitom učit o veledůležité historii?
Uděluji 90%
