Horizon: Zero Dawn (PlayStation 5)

Majitelem konzole Playstation nejsem obecně příliš dlouho. Její pátá generace je pro mě vlastně ta úplně první a rozhodnutí, které mne vedlo k jejímu pořízení, bylo z většinové části ovlivněno právě existencí obrovských a exkluzivních (ať již trvale či dočasně) AAA titulů mého oblíbeného RPG žánru. A Horizon: Zero Dawn je možná ze všech těch titulů, přesto že toho času byl již zdařile portován i pro PC, důvodem největším. Po tom, co dostal 60 FPS update pro PS5, a já jsem byl z akutních zdravotních důvodů upoután na pohodlnou pohovku před kvalitním zobrazovadlem, nebylo již nač čekat. Konečně byla příležitost!

Horizon a jeho příběh

Hra vypráví příběh mladé Aloy, jenž byla kdysi dávno se svým opatrovatelem vyhnána ze společenství vesnic klanu Nora, kterak objevuje sama sebe, svou osudovou minulost, a během toho tak nějak a jak jinak, než zachraňuje celý svět od naprosté zkázy. Země, na které žije, však není taková, jakou známe. Jde o svět z ne tolik vzdálené budoucnosti, zotavující se z vyhlazovací války lidstva proti vražedným sebe-replikujícím strojům, totálně vymknutým jakékoliv kontrole. Zdevastované krajiny se po staletích vrací k rozpuku života, lidé se učí znovu žít ve společenstvích, objevují dary z minulosti a kdesi v hlubinách znovu začíná dřímat ne-úplně zničené zlo, které za každou cenu pokračuje ve svém vyhlazovacím poslání. Klišé? Ano, je. Ale tak dobře a hluboce zpracované, že by za mne mohl jakýkoliv Terminátor a možná i Neo z Matrixu závidět. Míra detailu a podrobností, které hlavní příběh doprovází, je ohromující. Svět je přeplněný artefakty, detaily a informacemi z misí, které během hraní ucelují vidinu toho, co se před staletími stalo a jak, během čehož odhalují osudové zvraty z identity samotné hlavní postavy, ale i vedlejších, jejichž konání k minulé zkáze vedlo.

Audiovizuál a ovládání

Jedním slovem velký skvělý. Jelikož už dávno nejsem fanda překrásné grafiky za každou cenu a často se vracím ke starším, nebo i velmi starým hrám, není to pro mě zcela zásadní měřítko. I přesto však grafické zpracování již starší hry překonalo, co jsem čekal. Svou roli na tom bezesporu hrála i kvalitní veliká 4K televize se špičkovým HDR a osvětlením okolí, které se zkrátka sezení u počítačového monitoru na židli nemůže vyrovnat, ale věřím, že mé nadšení by ani bez ní nebylo o mnoho mírnější. Ozvučení bylo k mým uším přivedeno skrze neméně kvalitní prostorovou audio sestavu, a tak i sluchové smysly dotvářely spolu s grafickými orgiemi pocit atmosferické extáze, ať už jsem sledoval cut-scény, nebo lovil obří mechanická monstra, která na zemi v našem příběhu hrají roli nejvyšších predátorů a jejichž vzhled je inspirován skutečnými zvířaty.

Ovládání – první „pořádné“ hraní s konzolovým ovladačem

Mnozí by mne mohli ozančit za šílence, protože po 30 letech prosezených u počítačových her s myší a klávesnicí jsem se na svém Playstation s ovládáním na gamepadu (oficiálně Dual-Sense ovladači) pustil do hry, kde nejenže drtivá většina boje probíhá s lukem a šípy na dálku, ale ještě k tomu zcela zásadně záleží na tom, které partie obřích, ale i menších stvoření svými šípy zasáhnete. I proto se mi možná v prvních dvaceti hodinách zdálo, že to zkrátka nedám, budu se muset hře vzdát a naučit se na tomto ovladači bez zaměřování myší nejprve něco snažšího. Nakonec jsem se však nevzdal, a najednou to tam bylo. Střílel jsem za skoku, střílel jsem za letu, střílel jsem během pohybu i otáčení a najednou to prostě začalo jít a začal jsem si to užívat. Nebudeme si nic nalhávat, s myší by to šlo 2x lépe a snáze, ale to nevadí, i tady to šlo a mohl jsem konečně začít pořádně hrát. Každá z živoucích potvor tohoto světa je ve hře složena z několika různých dílů, jejichž sestřelením si buď naplníte batoh důležitými součástkami, nebo je ohrozíte na.. mohu říci „životě“?

Rozuzlení příběhu i hraní

A jak mi hodiny ubíhali a fyzická bolest z mé diagnózy neustávala, najednou bylo téměř hotovo. Příběh se chýlil ke konci, já měl nasbíranou drtivou většinu achievement… pardon, trofejí, a apokalyptická osudovost ze story čpící mě doslova dostávala do kolen. Dávná minulost se prolínala se současností, utvářela budoucnost, a Aloy byla středem toho všeho. A pak byl konec. Odehrál jsem 60 úžasných hodin, příběh skončil, a já jsem nelitoval toho, že jsem si tuhle konzoli pořídil a Horizon: Zero Dawn si na ní zahrál. Něco tak epického, i když si na to mnoho RPG her často a rádo hraje, už jsem dlouho nezažil a necítil. A aby toho nebylo málo, tahle pecka jde proti proudu žánru i v dalším ohledu – k jejímu 100% dohrání včetně všech okrajových úkolů a činností po hráči nevyžaduje dalších 100 zbytečných hodin honění se za kravinami. Místo toho jsem zjistil, že mám 90% hotovo už jen z běžného hraní příběhu, a to, co chybělo, nebylo zase tolik nedosažitelné, abych tomu dalších 5 hodinek nevěnoval. Inu, stalo se, a já získal hned z počátku své PS5 kariéry platinovou trofej za stoprocentní odehrání všeho ve hře.

A teď se ptám. Co chcete od videohry vlastně více?

Uděluji 90%