Gravitace
Již dlouho jsem spolu se svou drahou polovičkou nenavštívil kino, a když jsem v práci zaslechl periferním slyšením velmi výraznou chválu na nový film Alfonsa Cuaróna, který je prý hlavně ve 3D podání skvělým zážitkem, nemohl jsem neotevřít rezervační systém našeho pražského Imaxu a objednat nám lístky.
Po usazení a zhlédnutí několika reklam se za všudypřítomného bujného chroupání nekřesťansky předraženého popcornu v sále rozhostilo ticho vesmíru a na plátně se objevili dva herci, kteří měli diváky provést zbytkem celého filmu. To, že uvaděč kina huhňal jako patnáctiletý puberťák (kterým pravděpodobně také byl) do hodnocení filmu raději započítávat nebudu. Ne vážně, k čemu tohle je? Všichni se jeho projevu tak maximálně chechtali a důstojnosti filmového zážitku, kterou by právě uvaděč měl navodit, to příliš nepřidalo.
Ale zpět k filmu. Ani jeden z hlavního dua Goerge Clooney a Sandra Bullock nepatří v žádném případě k mým oblíbencům a zvláště u Sandřiných filmů jsou všichni tak nějak zvyklí na určitou „béčkovost“. Teď už ale vážně stop všem dalším povrchním předsudkům 🙂
Hned zpočátku mě dostalo do kolen, jak moc 3D technologie od dob, kdy jsem ji naposledy v Imaxu okusil, postoupila. Od doby, kdy jsem byl před několika lety na 3D filmu v obyčejném kině bez Imax technologie, jsem se dražším trojrozměrným projekcím cíleně vyhýbal, jelikož zbytečná bolest hlavy a nekvalitní obrazový zážitek není to, co si člověk od návštěvy kina slibuje. Tohle je ale zcela jiná liga! Díky obrovskému plátnu a velmi povedené produkci byly 3D záběry z vesmíru naprosto impozantní. Člověk v průběhu filmu spatřil úžasnou matičku Zemi, včetně nejvýznamnějších vesmírných projektů lidské historie, včetně notoricky známé ISS. Pohled to byl věru překrásný. A co víc, byl do něj zasazen vcelku zajímavý děj s originální snahou demonstrovat divákovi to, co je pro vesmírné dobrodruhy každodenním chlebem. A u mě se to tedy zatraceně povedlo – jelikož mám poměrně panický strach již z malých výšek, při úvodní scéně, kdy Sandra Bullock opravovala paměťové moduly a opatrně se přidržovala všude, kde to šlo, bože! Jako bych tam byl vedle ní a mé srdce pumpovalo neuvěřitelným tempem ze strachu z možného pádu (který samozřejmě není fyzicky příliš možný). V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal jak křečovitě jsem se držel své sedačky, jen abych nespadl do nekonečného vesmíru. No a když se pak při nehodě celé rameno s přikurtovanou kosmonautkou roztočilo, přísahal bych, že se mi pumpující srdce úplně zastavilo. Byl to pro mě asi nejsilnější zážitek z filmu a klidně by po něm mohl celý snímek skončit a já bych byl s jeho poselstvím spokojen. Opak je pravdou, je to teprve začátek úžasné jízdy, ve které chvílemi s klidem v duši pozorujete krásy vesmíru a lidské techniky a o několik sekund později nabiti adrenalinem čekáte, jestli se Sandra něčeho chytí, či ji vesmír vtáhne do svých nekonečných hlubin.
Dovolím si trochu polemiky na závěr, je faktem, že několik málo věcí na filmu z hlediska fyziky nedávalo příliš smysl, ale já jsem je všechny do jedné odpustil, protože kdyby se autoři rozhodli fyziky striktně držet, určitě by snímek nemohl být takhle zajímavý. Ty prohřešky byly jen malé a bylo jich dost málo, ale pokud by někoho zajímaly, tak doporučím přečtení článku ze serveru Technet, kde redaktoři realističnost filmu velmi dobře rozebrali. Výsledkem je, že film je až na pár věcí velice realistický, takže vymýšlet si scénáristé museli opravdu jen tam, kde to bylo pro napínavější děj či atraktivnější podívanou opravdu nezbytně nutné.
Přesto, že to bylo v zásadě pořád dokola to samé, a že to nebylo zcela realistické (který film ale je?) jsem si to opravdu maximálně užil a již dlouho jsem z kina neodcházel s pocitem takto dobře utracených peněz. Netroufám si tvrdit jaké by to bylo bez 3D, ale já jsem byl v Imaxu prostě a jednoduše nadšen. Přesto nemohu udělit devítkové hodnocení. Ptáte se proč? Protože happy end. Slyšel jsem sice myšlenky toho typu, že vše, co od té doby, kdy Sandru ve snu navštívil její kosmem unesený kolega potkalo, se ji vlastně jen zdálo a ona ve skutečnosti v čínském modulu po vypuštění kyslíku zemřela. Jestli to ale takto tvůrci opravdu zamýšleli, kdo ví? Věřím, že ne. A proto bych filmu udělil devadesátku snad jen tehdy, kdyby se Sandra na konci filmu při přistání v oceánu utopila. To by podle mě totiž byl tak geniální konec, že bych o devítce ani chvilku nepřemýšlel. Představte si tu neskutečnou ironii osudu, kdy se astronautka přes všechny trable, které ji v kosmu potkaly ocitne zpět doma, kde se utopí při pokusu dostat se z přistávacího modulu. Tomu bych já říkal dokonalý závěr. Ale nedá se svítit, i přesto jsem stále nadšen.
Uděluji 85%
