Koncert: Hammerfall & Helloween – Praha 2022
Jarně-letní koncertový masakr, který vznikl odkládáním z covidových důvodů v minulých letech se nachýlil ke konci a nás tak čeká na nějakou tu chvíli poslední koncert v řadě a poté dvouměsíční přestávka. Poslední kapkou do kádě únavy z již na fyzické i psychické síly dost náročné řady vystoupení tak je společné turné kapel Hammerfall & Helloween, které vzniklo až během všech těch různých výše zmíněných odkladů. Nakonec tedy vlastně alespoň za tuhle příjemnost můžeme námi všemi oblíbenému viru nakonec poděkovat, protože kdyby se koncert uskutečnil dle prapůvodního plánu, byl by bez Hammerfall. Dost řečí, jde se!
Hammerfall
Hammerfall nebyli označeni jako typická rychlovka – předkapela a díky tomu mohla tahle švédská grupa odehrát prakticky plnohodnotný koncert, za což jsem byl ve výsledku moc rád. Program začal zprudka rovnou dvěma mými oblíbenými nářezovkami Brotherhood a Any Means Necessary, přičemž už od počátku jsem byl i na našem šikmo vzdálenějším místě spokojen s výborně poštelovaným zvukem. O chvíli později halu rozezněly klávesy z úvodu Hammer of Dawn a já začal být naprosto nadšený a chrochtal blahem, že si s sebou Helloweeni tuhle skupinu přivezli na společné turné, protože Hammerfall působili dojmem, že hrají jako stroje – v tom dobrém slova smyslu. Byli perfektně sehraní, každý jednotlivý nástroj včetně hlasivek hlavního vokalisty byl slyšet přesně tolik, kolik bylo potřeba, a jednotlivé nuance jejich hudby byly perfektně čitelné. Dále mě pak v programu ještě jmenovitě potěšily kousky Venerate Me, Last Man Standing, s ostatními „motherf*ckers“ skvěle kooperačně podané Let The Hammer Fall, Hammer High a zavírák Hearts on Fire. A to zmiňuji pouze ty nejlepší momenty, díky skvěle nastaveným zvukovým aparaturám a bezchybnému sladění muzikantů bylo celé vystoupení těchto úderníků vážně dechberoucím zážitkem. Jedinou vadou na kráse bylo, že kvůli svému v pořadí prvnímu vystoupení nemohli využít celé pódium (i tak měli ale perfektní a efektní rekvizity), a že bubeník byl na svém místě za obrovskými neosvětlenými bicími prakticky neviditelný. To však byli skutečně jen drobnosti na velmi příjemném a vítaném překvapení.
Uděluji 90%
Helloween
A pak přišli na řadu němečtí Helloween a celý zážitek šel za mne do kopru. Na pracovní pozice se dobelhali nahluchlí zvukaři, kteří zvuk vyladili stylem, že dotočili volume zcela doprava, pak ještě trochu, a pak ještě kousek. A pak, když pomyslné hlasitostní tlačítko narazilo na svou limitující zarážku, tak za to vzali ještě o trochu víc, a přetočili ho znovu ještě o jedno kolo, aby zážitek všem normálním nenahluchlým lidem v hale změnili na utrpení. Ale však, když vám kladívko za zvukovodem nemlátí až do mozku jako šílené, tak to není žádný koncert, že? Banda idiotů, nechť se na mě nikdo nezlobí. A obzvlášť, když zvuková soustava v hale na něco takového prostě nemá a místo zvuku nástrojů a hrdel začne celá přebuzená vyluzovat většinově už jen praskání a syčení. Ale je to supa-trůpa nahlas, takže oká, ne? Idioti!
Kapela sama o sobě za mě také žádný velký zázrak nepředvedla. Na živá vystoupení je jich prostě příliš moc a stačí, když jen jedna ze tří současně hrajících kytar má ladění posunuté byť o minimální kousek mimo a už ten celek prostě nezní tak dobře. A to obzvlášť, když to zkombinujete s výše ohodnoceným nazvučením. Zkrátka k mému uchu se během tohoto vystoupení málokdy dostalo více, než jen změť uřvaných kytar, které se navzájem mlátily krky a nepustily před sebe pořádně nic jiného, což hlavně u skvělé barvy hlasu jednoho ze dvou vokalistů, konkrétně Andiho Derise, byla obrovská škoda. Ne, že by druhý z nich, Michael Kiske, kterého dobře z nám z jeho působení v Sammetově Avantasii, byl nějak horší, ale zkrátka postrádá to zlato v hrdle navíc, které Deris má, a díky kterému zní Helloweeni (alespoň tedy na CD) tak, jak zní.
Pódium pánové měli velmi střídmé, vlastně kromě jedné obrovské dýně, kolem které všichni pobíhali, tam nebylo nic – což by bylo v pořádku – kdyby ale bylo co obdivovat na samotném vstoupení, což bohužel nebylo. Abych jen nehanil, setlist byl vcelku fajn, zazněly hezké nové věci, Skyfall, Mass Polution, stejně jako staré dobré pecky z Keeper of The Seven Keys a této éry, které mám opravdu moc rád – Eagle Fly Free, Future World, Save Us, i samotný Keeper. Další hitovky, které jsem si rád pokusil poslechnout a stojí za zmínku byly např. ještě Forever and One, Best Time, Dr. Stein, balada A Tale That Wasn’t Right. Pak také perfektní zavírák, který bohužel svým názvem i obsahem zcela přesně vystihoval moji náladu – I Want Out. Bohužel se totiž ještě ke všemu negativnímu, co bylo již psáno, přidal i fakt, že kluci měli drtivou většinu svých písní pro potřeby koncertu výrazně nataženou a tak se celé tohle nepříliš povedené vystoupení ještě ke všemu časově výrazně protáhlo.
Je mi to tedy velmi líto, ale druhá polovina večera pro mě byla po té velmi vydařené předchozí opravdu chladnou sprchou. Příšerná práce zvukařů, příliš mnoho dohromady znějících nástrojů, přestřelená délka písní, a vcelku nezajímavá stage. Inu, viděl jsem, neslyšel jsem, zapsal jsem, a teď si 2 měsíce před londýnskou hologramovou Abbou užiji chvíli v klidu a bez zvukařských diletantů.
Uděluji 35%
