Koncert: Česká filharmonie – Bohuslav Martinů, Antonín Dvořák, Ludwig van Beethoven
Pátý a zároveň poslední večer letošní koncertní sezóny České filharmonie připravil pro návštěvníky rozmanitý mix slovanských tónů a tradiční symfonické formy.
Vše začalo osmiminutovým Památníkem Lidicím, respektovanou a uznávanou jednovětou skladbou Bohuslava Martinů, který ji v roce 1943 představil celému světu jako uctění památky nacisty vyhlazené vesnice. Tato skladba je intenzivním zážitkem plným pomalu plynoucích dramatických tónů, které ke konci vrcholí a ještě více přidávají na intenzitě prožitku – velmi důstojné a zapamatovatelné uctění památky Lidic, během kterého se zcela vyjímečně nikdo neodvážil ani zakašlat (a pak, že to nejde).
Odlehčení celkové napjatosti po předchozí skladbě přinesl Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53 z pera Antonína Dvořáka. Poprvé jsem měl možnost slyšet naživo něco z české tvorby a musím říci, že mi slovanský styl hudby příliš nesedl, což ovšem neznamená, že neměl svůj jasně osobitý nádech, podle kterého byste jej i bez programu velmi snadno identifikovali jako slovanskou tvorbu s oblibou využívající velký rozsah tónů a rychlým střídáním vysokých pozic nízkými, stejně jako rytmických, někdy až tanečních pasáží, s táhlými a dramatickými nápady. V té hudbě je zkrátka něco, podle čeho snadno poznáte, že to vzešlo z našich luhů a hájů. To, že mě tento styl moc nezaujal už nezachránila ani sólistka večera, německá virtuoska Anne-Sophie Mutter, jejíž výkon se mi v porovnání s předchozími hvězdami sezony zdál tak nějak slabší. Možná jen neměla svůj den, ale zdálo se mi, že ji sem tam vypadl nějaký ten rychlý tón a její housle mému uchu také nijak zvlášť nelahodily. Pravdou ovšem je, že po výkonu Janine Jansen s jejími stradivárkami před třemi měsíci se člověku jen těžko může něco vrýt do paměti ještě více.
Druhou polovinu večera tvořila Beethovenova Symfonie č. 7 A dur op. 92, která naopak byla tím pravým pro mé uši a ukázala mi, proč je Beethoven považován za mistra symfonie. Typické vážné a zároveň dostatečně melodické pasáže, do kterých se zapojuje celý orchestr jsou opravdu radostí poslouchat – zkrátka opravdu taková ta symfonie ve svém nejklasičtějším podání plná rychlých a dramatických pasáží, po které byli umělci po právu odměněni neutuchajícím potleskem za celou odehranou sezónu.
Všechny skladby vedl rakouský dirigent Manfred Honeck, který si závěrečné a zcela zasloužené ovace publika nepokrytě užíval a já měl v těchto chvílích jako vždy velkou radost, že i český národ, tak často zvenčí i zevnitř označován za malý, umí více než dostatečně ocenit mistrovství klasické hudby. Na závěr abonentní koncertní sezony v Rudolfinu jsme si tedy opravdu užili ten nejlepší večer ze všech!
Uděluji 85%
