Koncert: Česká filharmonie – Béla Bartók, Johannes Brahms

Další páteční večer v Rudolfinu byl ve znamení střetu dvou zcela odlišných žánrů.

První polovinu večera tvořil Koncert pro housle a orchestr č. 2, který zkomponoval maďarský skladatel, pedagog a muzikolog Béla Bartók. Koncert mi silně připomínal impresionistickou vsuvku minulého večera s Ravelem a Debussym, a také se mi velmi podobně nelíbil. Byl plný zvláštních (ne)melodií a zvukových výrazů, které mi spíše než hudební kompozici evokují snahu o vtipnou večerní grotesku. Nebylo to sice tolik intenzivní jako v minulém impresionismu, ale na můj vkus stále více, než bych si představoval. Od naprosté nudy a frustrace představení však zachraňovalo skvělé duo sólového houslisty Franka Petera Zimmermana a dirigenta Jaap Van Zwedena, kteří svým energickým výkonem na pódiu působili trochu jako Pat a Mat, avšak v tom nejlepším smyslu slova. Do poměrně nudného a nezajímavého koncertu vnesli ozvláštňující prvek, který křičel na diváky, že je osobně tahle hudba neskutečně baví. Navíc přídavek skvělého houslisty, jehož housle sice nezněly tak opojně, jako stradivárky nedávno vystupující Janine Jansen, byl famózní ukázkou rychlosti jeho prstů, která pro mne sama o sobě byla téměř zajímavější, než celý předchozí houslový koncert.

Druhá polovina pak přinesla čtyřvětou Symfonii č. 4 e moll op. 98 z pera Johannese Brahmse, který se dlouhodobě potýkal s tímto žánrem a snahou vymanit jej ze Beethovenova stínu. A dle mého amatérského názoru se mu povedlo zkomponovat opravdu jedinečné dílo – přesně takové, které od návštěvy večerního koncertu klasické hudby očekáváte. Všechny nástroje v melodických pasážích hrály velmi často zároveň a daly tak vzniknout zážitku, ze kterého šel téměř mráz po zádech. Veškeré melodie byly chytlavé, dobře čitelné a celá symfonie dokázala až na druhou mírnější větu vygradovat do skvělého a originálního finiše. A na závěrečném potlesku bylo vidět, tato symfonie nebyla zdaleka jen mým šálkem kávy…

Uděluji 70%