Divadlo: Bez roucha aneb ještě jednou zezadu (2017)

V rámci doslova nabušené divadelní sezóny 2017 jsme s mou drahou poprvé navštívili Divadlo Bez zábradlí, abychom zhlédli komedii Bez roucha aneb ještě jednou zezadu. Na představení jsem se dlouho těšil, protože nabízí plejádu pánů herců, které jistě stojí za to vidět v akci. Jak to však dopadne, když se staré gardy pokoušejí zahrát komedii, která kromě lákavého námětu a jedné divácky vděčné role starého opilce nemá vůbec co nabídnout?

Nebudu dlouze chodit kolem horké kaše a rovnou se přiznám, že první dějství pro mne bylo jako hození do ledové vody. První polovina byla vlastně inscenovanou podívanou na generální zkoušku divadelní komedie a přibližovala divákovi trápení režiséra, který se za každou cenu snaží dosáhnout vyšší úrovně svého představení s nepříliš šikovnými herci. Jednu stálou a oprýskanou kulisu rozhodně nelze divadlům tohoto zaměření při komediálním představení vytýkat, ovšem dějová náplň jakoby neuměla nabídnout více, než jen dupání po schodech nahoru a dolů v kombinaci s neustálým třískáním dveří, kterými se při přípravě kulis rozhodně nešetřilo. Zápletka nabízela jen velmi malé množství situací, které by alespoň trochu přemýšlejícího diváka přinutily se upřímně zasmát a tak jsem o přestávce reálně uvažoval, zda divadlo neopustit.

Druhá polovina hry, kdy se kulisa divadelní scény otočila na čelem vzad a diváci pozorovali tentokrát již „živé“ představení z opačného pohledu, mi pokaženou náladu trochu zvedla, protože se konečně začalo něco trochu dít a humorné situace, na které bylo v prvním dějstvím zasazeno, začaly kvést. Ne, že by to byly bůhvíjak promyšlené majstrštyky, ale po nuzné první půlce to působilo jako úplně jiná hra. Otravné běhání sem a tam a třískání dveřmi však neustalo, naopak, ještě více vygradovalo. V zásadě se dá říci, že nebýt Rudolfa Hrušínského v divácky vděčné roli notorického alkoholika, který kritický nedostatek vtipu kompenzoval opileckými hláškami, byl by to pro mne opravdu totální propadák patřící na samé dno.

Výkony herců je zde těžké hodnotit, hra je spíše lacinou spěchačkou, než něčím, kde by se měl šanci projevit talent. Není tak divu, že si ze hry i přes slušný počet „pánů herců“ pamatuji jen výše zmíněného Ladislava Hrušínského, jenž útrpnou nudu v druhé polovině dokázal alespoň sem tam povedeně rozčísnout, a pořádně otravný přednes Barbory Leichnerové, při jejíchž replikách jsem měl tendence si vypíchnout oči a uříznou uši. První polovina byla naprosto tragická a druhá oproti ní působila téměř povznášejícím pocitem, avšak v absolutních měřítkách byla stále podprůměrná. Výsledkem je pro mne tedy jedno z nejhorších divadelních představení, které jsme měl tu čest vidět a zcela nenaplněné očekávání.

Uděluji 15%