X. Pražská muzejní noc 2013

Jedné krásné soboty jsme se s přítelkyní a několika známými rozhodli vyrazit na jubilejní desátou Pražkou muzejní noc, abychom se opět po čase stali součástí nějaké té kulturní akce. Z minulých let jsme si pamatovali, že nejoblíbenější a největší Pražská muzea bývají vždy nařachaná k prasknutí a fronty se mohou protáhnout i na několikahodinové čekání, a tak jsme raději zvolili těchto známých expozic poskrovnu a raději se těšili na venkovní procházky živou Prahou.

Plán byl jasný, nejprve Botanická zahrada v Tróji, následovaná památníkem na Vítkově a završení večera procházkou po Vyšehradě. Věděli jsme, že i tak budeme součástí davové hysterie, ale co, byli jsme na ni připraveni, a byli jsme připraveni si ji užít. Koneckonců, zde vůbec nejde o peníze a o to, že se všude podíváte zadarmo – jde tady především o atmosféru ze skvěle zorganizované obrovské kulturní akce, která byla zkrátka skvělá.

Botanická zahrada Troja a zámecké zahrady

Do botanické zahrady jakožto velmi oblíbené destinace jsme vyrazili s půl hodinovým předstihem, abychom většinu noci nečekali ve frontě. Za tento krok jsme nakonec byli moc rádi, protože ihned po tom, co jsme dorazili a čekali na otevření, se za námi začala tvořit fronta doslova extrémních rozměrů. Když jsme si překrásný skleník Fata Morgana náležitě prohlédli a zamířili dále, fronta již sahala po celé délce cesty ke skleníku až k hlavní bráně, což je nutno podotknout vhledem k omezené kapacitě skleníku čekání minimálně na 2 hodiny, spíše víc. Co se dá dělat, asi neexistuje způsob jak to zvládnout lépe, skleník zkrátka nemůže takové davy najednou pojmout.

Na řadě byl Vítkov, nicméně jsme v Tróji neodolali ještě rychlé návštěvě zámeckých zahrad, které jsou vskutku překrásné a hlavně obrovské. Venku se již sešeřilo a byla to opravdu nádherná procházka mistrně upravenými cestičkami tvořených ve většině živými ploty a sem tam nějakou tou (bohužel již zazimovanou) fontánkou.

Centrální přestup Staroměstská

Po procházce zahradami jsme se bezplatnou muzejní linkou č. 2 dopravili k centrálnímu přestupovému bodu na Staroměstské, která praskala ve švech lidmi, autobusy, a koordinátory akce, kteří návštěvníky usměrňovali a hlídali hladký průjezd autobusů. Žádný problém, to člověk zkrátka musí čekat, a kdo je připraven, není překvapen. Troufám si tvrdit, že to k tomu dokonce přímo patří a lidem, kteří nervózně prskali v davech bych příště doporučil takovéto akce zkrátka nenavštěvovat a zůstat doma. Já sám patřím mezi jedince, kteří davy a přecpaná městská místa doslova nenávidí, ale jak říkám, tentokrát jsem na to byl připraven a docela jsem si to užíval. Autobusy nejezdily zdaleka tolik přecpané, jak bych očekával, a celkově si myslím, že akce byla po dopravní a organizační stránce velmi dobře připravena.

Památník na Vítkově

Následoval památník na Vítkově, kam jsme se opět dopravili přímou muzejní linkou č. 1, a ze kterého jsem byl doslova odvařen. Možná to není právě vhodné slovo vzhledem k tomu, co nám má památník připomínat, ale jiné mě zkrátka nenapadá a musím každému z vás návštěvu tohoto místa vřele doporučit. Uvnitř najdete obrovské památkové síně, vyplněné bezpočtem krásných mozaiek a citátů. Dále by vás na tomto místě určitě nemělo minout mauzoleum Klementa Gottwalda a pro mě zlatý hřeb celé návštěvy, vyhlídka ze střechy památníku, která je pro mě rozhodně třešničkou na dortu celého večera. Takový výhled totiž nenajdete nikde jinde v Praze už jen proto, že je na všechny strany neomezen, a můžete si tak udělat úžasný obrázek panoráma celé Prahy, které z jiných vyhlídkových míst sotva pořídíte. Jedince, kteří se stejně jako já bojí výšek však musím upozornit, že je to sakra vysoko :). Ještě doplním, že se zde nestály žádné fronty na vstup do památníku, a na vyhlídku jsme se dočekali během několika málo minut, přesto že slušná fronta čekající na jeden malý výtah vypadala hrozivě.

Armádní muzeum Žižkov

Byla před námi již naše poslední plánovaná zastávka na Vyšehradě, ale neodolali jsme, a po krásné procházce z památníku dolů jsme cestou ještě taktéž bez fronty navštívili Armádní muzeum. A rozhodně jsme nelitovali. Expozice ve dvou patrech jsou věnované převážně zbraním a historii obou světových válek. Mě se ze všeho nejvíce líbily právě autentické zbraně všeho druhu, které člověku při živém pohledu doslova nahání husí kůži, a taktéž úžasně zpracované miniaturní modely různých momentů obou válek, od konstrukčních přístavů s ponorkami, po model s vyloděním v Normandii. Můžu vám s čistým srdcem říci, že dosud nic na mne z těchto dvou temných období nezapůsobilo právě tolik, jako tyto modely, které člověku s naprostou realitou přibližují hrůzy, které na bojištích naši předkové museli prožívat. Toto muzeum by si rozhodně zasloužilo projít mnohem důkladněji, věřím, že jsou zde expozice na celé odpoledne.

Vyšehrad

Závěr naší noci nastal při vycházce po Vyšehradském parku, která byla téměř idylickým zakončením. Vnitřek hradu už jsme bohužel navštívit nestihli, nicméně jsme se pokochali dalším krásným pohledem na Prahu a slavným místem, odkud dle pověsti skákal bájný Šemík.

Co více chtít? Viděli jsme krásný kus přírody, viděli jsme Prahu z úžasné vyhlídky, viděli jsme poutavě uvedený kus naší historie, a k tomu všemu jsme se nakonec prošli romantickými scenériemi nad městem s připomenutím jedné tradiční české pověsti. Muzejní noc jsme si zkrátka maximálně užili a nezbývá než poděkovat všem, díky kterým byl tento nevšední zážitek možný. Jediné, co lze trochu vytknout jsou již tradiční megafronty před většími a známějšími expozicemi. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nějak se mi nedaří vymyslet, co s nimi. To zkrátka asi není vůbec možné, tyto hady nějak rychleji zkracovat.

Děkuji Botanické zahradě Praha za úžasný kousek přírody v centru města, děkuji zámeckým zahradám v Troji za příjemnou ukázku mistrovského zahradničení, děkuji národnímu památníku na Vítkově za neskutečný výhled na své rodné město, děkuji Armádnímu muzeu na Žižkově za připomenutí nedávno minulých temných dnů našeho národa, děkuji kulturní památce Vyšehrad za skvělé vycházkové zakončení naší muzejní noci, a hlavně děkuji hlavnímu městu Praha a jejímu dopravnímu podniku za to, že tohle všechno bylo uskutečněno.

Uděluji 90%