Divadlo: Krysař (2018)

Po loňské návštěvě tak trochu nestandartního muzikálu Tajemství od Daniela Landy a jeho manželky v režisérské pozici, který se mi ale až nečekaně zalíbil, jsem využil možnosti zhlédnout také jeho ještě o několik roků starší tvorbu, i když po více než dvaceti letech po premiéře samozřejmě v novém nastudování.

Kulisy

Na malé scéně Divadla Kalich se tentokrát produkce vytáhla s velmi chytře navrženými kulisami, které během představení nebylo třeba nijak výrazně manuálně měnit a přesto díky dvěma točnám nabízely patřičnou variabilitu s minimální spotřebou stmívaček. Na nich se poté odehrával temný, skoro až dekadentní muzikál o tajemném Krysaři, který původně přijel do města vyřešit problém s přemnoženými krysami, ale nakonec jeho přítomnost rozehrála mnohem větší partii, která může vyústit až v nekontrolovatelné krveprolití ve městě prohnilejším, než se na první pohled může zdát.

Hudba

To vše se odehrávalo za zvuků Landovy typické tvorby plné jednoduchých, ale zato řízných tónů, na jevišti netradičně reprodukovaných za hojné účasti elektrických kytar. Na Krysařovi neomylně poznáte, že se jedná o Landův muzikálový debut a v porovnání s o několik let mladším Tajemstvím si místy (hlavně v první půli představení) musíte nepopiratelně říkat, že texty jsou místy možná až příliš jednoduché a říkankovité, navíc s naprosto špatně dotaženým veršováním, ve kterém sem tam nějaké to slůvko chybí, a sem tam zase přebývá. A ne, není to účel, to je pouze nedotaženost, kterou mnoho lidí neslyší a mnoha lidem tudíž ani nevadí. Já z ní ale doslova rostu a trhá to mé jemné sluchové ústrojí na cucky. Sem tam se tento problém dá dodatečně vyřešit vhodnou intonací a pomlkami, které umí nedostatek či nadbytek slabik ve verši šikovně ukrýt, ale v první půli se o to nikdo zjevně nesnažil, což mě v kombinaci s až příliš jednoduchým frázováním v říkankovité hudbě opravdu rušilo a svým způsobem hodně zklamalo. Naštěstí, a to mě naopak příjemně překvapilo, druhou půli jakoby snad psal někdo úplně jiný. Hudba získala na intenzitě, špatné veršování téměř vymizelo a herci tak dostali možnost si skutečně zazpívat a dodržet nepsaná pravidla deklarovaného žánru. Říkanek ubylo, přibylo smysluplného skutečně zpívaného textu a celkový dojem byl zachráněn.

Herci

Herecké výkony v muzikálu byly celkově velmi vyvážené, až na typicky otravnou Kateřinu Steinerovou, jejíž doslova vidlácký přednes s řezavým hlasem opravdu nemohu vystát už od jejího snažení v Osmém světadílu, který tím naprosto pohřbila. V Krysařovi naštěstí dostala jen docela málo prostoru, a tak byl její přehrávaný smysl pro jednoduchost a nedostatek talentu v kombinaci s cirkulární pilou v hlasivkách docela rychle zapomenut. Naopak ústřední duo v podání Přemysla Pálka coby Krysaře a Marie Křížové v roli Agnes nemělo chybu. Pálek se svým hlubokým hlasem dodal Krysařovi v kápi skvělou temnou atmosféru a Křížová oslňovala výborným zpěvem a nečernobílou rolí, která vždy umožní vděčně vyniknout. Milan Peroutka coby rybář, který během děje zažije osobnostní přerod to má velmi podobné, jako část muzikálu před a po přestávce. Zpočátku mu chvíli trvá, než se na jevišti uklidní a naladí na tu správnou notu, ale jakmile se publikum vrátí ke zhlédnutí druhé části, začne řádit jako černá ruka a div, že si nepřivlastní hlavní roli celého muzikálu pro sebe. David Suchařípa v roli osudu předvedl myslím přesně, co se od něj očekávalo – nenadchl, ani neurazil. To samé mohu říci o Anně Slováčkové, kteréžto přednes a hraní poměrně přesně odpovídalo povaze její postavy – šikovná, snaživá, ale v jádru stále lehce až více otravná. Zmínit ještě musím zločinecké trio Starosta, Hostinský a Rychtář / Ženich, které společně díky dobře napsaným scénářům skvěle zafungovalo. Jan Apolenář a Henrich Šiška spolu vytvořili skvělý a uvěřitelný zločinecký pakt, do kterého se sice Rychtář Richard Bergman bez většího přispění vetřel, ale dohromady jim to klapalo. Trochu mě mrzelo, že jsme v roli Starosty nenarazili  Zounara, ale na druhou stranu Apolenář byl coby zkorumpovaný státní úředník více než důstojnou náhradou – a možná, že po zhlédnutí té samé role se Zounarem bych za komediálněji laděnou náhradu označil spíše právě Zounara, který je skvělý záporák, ale více mu svědčí takové ty „vtipnější“ zlé role.

Za moc pěkné herecké a hlavně taneční výkony musím ještě poděkovat Krysařově duši v podání dnes již třináctiletého Štěpána Köhlera, který za své snažení sklidil zasloužené ovace a je tak slibnou postavou do muzikálové budoucnosti. No a na závěr ještě zmíním vtipné duo Martin Sobotka a Jan Vlas, kteří ztvárnili opilecké a vrahounské duo a jako vždy se neprávem těšili z intenzivního potlesku, který si však nezasloužili oni sami, nýbrž jejich vděčné obsazení. Neříkám, že byli špatní, to rozhodně ne, jen úspěchy těchto „vtipných“ postav jsou pokaždé tak trochu ne zcela zasloužené, oproti hercům, kteří to mají v hlavních rolích muzikálně vydřené.

Závěrem

S původním českým muzikálem Krysař se to ve výsledku má docela stejně, jako s tím Tajemstvím. Neoplývá velkolepou scénou ani výpravou, ale dohání to smysluplným a ne za každou cenu dobře končícím dějem, který je protkán originální, i když v první půli značně pokulhávající hudbou Daniela Landy. Má své herecké přešlapy, ale těch narozdíl od povedených castingů není ani zlomek, takže když se děj i hudba v druhé polovině muzikálu netradičně stanou mnohem lepší, než polovina první, jste rádi, že jste tuhle klasiku, která si u nás odbyla už přes tisícovku repríz, vyrazili. Je to v dnešní době, kdy muzikály sázejí především na velkolepou výpravu a triky, opravdu nevšední komornější, ale přesto rozmáchlejší zážitek. A ano, v Landově Krysaři se tyhle dvě slova opravdu dají sloučit do společného dojmu.

Uděluji 75%