Hanebný pancharti

Quentin Tarantino, kterého jsem před lety tak trochu povrchně odsoudil během prvních 10 minut filmu Kill Bill, u mě dlouho zůstával v pozadí a prakticky žádný snímek od něj mě nezajímal až do dne, kdy mi můj nejlepší kamarád upřímně sdělil, že dělám chybu, a započali jsme společný maraton Tarantinovek.

Jako první byli zvoleni právě Hanebný Pancharti, ve kterých si kontroverzní režisér bere na paškál druhou světovou válku a vykládá si ji tak nějak po svém. Děj sleduje osud židovské dívky Shoshany (Mélanie Laurent), která unikne vražednému řádění nacistického lovce židů ve Francii Hanse Landy (Christoph Waltz), a snaží se zapomenout na hrůznou minulost. Mezitím se na druhé straně oceánu formuje skupina kolem Aldo Rainea (Brad Pitt), složená z bojovníků libujících si v chladnokrevném vraždění nacistů. Když se všechny strany postupně začnou potkávat ve společných scénách, začíná být na place pěkně horko.

Překvapilo mne, jak rychle se mi Tarantinův převážně povídací styl vyprávění vryl pod kůži. V drtivé většině filmu totiž sledujete, jak si dvě a více postav mezi sebou dramaticky povídá. V případě přátel se jedná jen o rychlejší vlastenecké dialogy, ovšem když začnou konverzovat nepřátelé (i když to o sobě vzájemně ještě nevědí), režisér diváka doslova vtáhne do jejich komorního melodramatu, kdy spolu hrají dlouhou hru na pravdu a chybu, která téměř vždy vyústí ve zběsilou a krvavou přestřelku. Hlavně konverzační část je vždy doprovázená umělecky a do detailů dotaženými scénami, takže nemáte čas se během ní začít nudit. Pak přijde zmíněná rychlá přestřelka, během které máte pocit, že krev stříká snad i mimo obrazovku, a poté to celé jede nanovo. A já říkám, proč ne!

Je tedy načase přehodnotit názor na jednoho z nejkontroverznějších režisérů současnosti, který si zkrátka jen jede svůj vlastní styl, do kterého si nenechává příliš mluvit. Bla bla bla, prásk prásk, šplouchy šplouch a jedem znovu. Možná mě někteří budou mít za blázna, ale mě se tenhle styl vyprávění natolik zalíbil, že jsme s výše zmíněným kamarádem odstartovali Tarantinův maraton. Hanebný pancharti mě totiž utvrdili v tom, jak velkou chybou je udělat si na něco rychlý a ničím nepodložený názor.

Uděluji 70%