Koncert: Kabát – Pardubice 2017
Jelikož se život každého z nás mění a nabírá různé směry, tímhle koncertem pro mě skončila mnohaletá intenzivní koncertní šňůra, kterou jsem v doprovodu své drahé ženy absolvoval. Ničemu není konec, ale ta intenzita, se kterou jsme koncerty navštěvovali se minimálně o poznání ztenčí. A jak jsme zakončili? Jak jinak než s Kabáty!
Teplická parta kolem Pepy Vojtka už je tak nějak známá (alespoň v posledních letech) tím, že na svá turné většinou nebere předkapely a na scénu nejraději vlétnou rovnou sami. O tom, jestli je to obecně dobře nebo špatně nebudu polemizovat, já jsem s tím většinou spokojen. Na vystoupení Kabátů v rámci turné tohoto roku jsme se rozhodli vyrazit do Pardubic a zakoupili lupení do speciálního sektoru „uvnitř pódia,“ což s sebou neslo rozporuplná očekávání spojená se strachem z horšího zvuku, ale také s příslibem exkluzivního výhledu a pohodlného stání mimo tísnící se dav před pódiem. Kabáti v posledních letech rádi experimentují a kromě megakoncertů pro desítky tisíc lidí často hrají v hokejových halách a jiných arénách, uvnitř kterých staví roztodivná pódia plná triků a překvapení, a ani letos tomu nebylo jinak. Obrovské pódium, které zabralo většinu ledové plochy přímo v sobě ukrývalo 4 sektory, které měly omezenou kapacitu, a díky tomu jsme měli jistotu, že i když si dáme nějaké to pivko (nebo minerálku :)) těsně před koncertem, tak se nebudeme muset se začátkem vůbec nikam cpát, ale pohodlně si zajdeme na naše exkluzivní místa, kde je spousta prostoru k žití pro každého a zároveň jste doslova na dosah ruky od kapely. No, neberte to!
A tak jsme to vzali a po vypití našich minerálek se odebrali „do pódia,“ kde byl čistý vzduch i velkorysý prostor k přežití jednotlivce. Pak vlítli na pódium Kabáti a my byli v nejvyšším opojení smyslů. Jednotliví členové kapely nám doslova běhali mezi hlavami a v zajetí světel jsme sledovali závěsnou konstrukci na střeše pódia, která koncert graficky i pohybově dokreslovala. O výkonu kapely nemá smysl se příliš podrobně rozepisovat, protože kapela předvedla skvělou a kvalitní šou tak, jak se od ní dle zvyku čeká. Občas jsem měl pocit, že to hlavnímu vokalistovi Pepovi Vojtkovi v zápalu tak trochu „ulítlo,“ ale nebylo to nic dramatického. Zvuk byl i přes nestandartní sektor v pódiu velmi obstojný a jen sem tam jsem měl pocit, že by bylo potřeba Pepu trochu přidusit a naopak přidat trochu více šťávy pro pány kytaristy, kteří u nás slyšet příliš nebyli. I zde však musím jedním dechem dodat, že to také nebylo nic dramatického, a na to umístění si nejen zvukaři, ale i technologové ozvučení velmi obstojně poradili.
Průběh koncertu byl laděn do klasického výběru toho nejlepšího, co kapela nabízí (a že toho je už opravdu pořádná kupa), s důrazem na poslední album Do Pekla, Do Nebe. Malinkatá změna přišla v nasazení dvou závěrečných písní, když se Kabáti rozhodli zahrát Žízeň jako poslední písničku povinné falešené rozlučky s publikem a možná tak někomu trochu zabrnkat na nervy, jestli to už vážně není konec. Jelikož pardubická Tipsport aréna příliš hluku po odchodu kapely nenadělala, po chvíli kluci nadějné čekání vzdali a vrátili se na pódium dohrát svou partii toho nejlepšího s tradičně neporaženým závěrem Moderní děvče. Co však potěšilo mě osobně byli oba dva hosti z minulých koncertů Rafan a Alice, kteří si s kapelou již tradičně díky svým nástrojům stříhávají pecky Valkýra a Myslivecký ples. Aby toho nebylo málo, poprvé na koncertním turné zazněla i moje srdeční záležitost Houby Magický, která se zaslouženě stala radiovým hitem.
Suma sumárum, Kabátí koncert jsem si opět dle očekávání velmi užil, a i když zvuk v našem sektoru nebyl úplně stoprocentní, bylo to vyvážené a vlastně i zdaleka převážené faktem, že jsme byli doslova uprostřed dění, vše viděli z první ruky, a přitom jsme nemuseli soupeřit o každý centimetr místa a trochu toho čerstvého vzduchu k žití. Byl to vyjímečný zážitek a skvělé zakončení intenzivní koncertní šňůry, o které jsem mluvil v úvodu!
Uděluji 90%
