Hobit 2: Šmakova dračí poušť
Druhá část trilogie Hobit zasazená do Tolkienovy Středozemě pokračuje ve vyprávění příběhu skupinky trpaslíků a hobita, kteří se snaží dostat zpět do své domoviny, po několik desetiletí okupované zlovolným drakem Šmakem.
Jelikož se jedná o prostřední, a tedy typicky výplňový díl, pojmu i jeho zhodnocení zrychlenou výplňovou formou. V prodloužené verzi, na kterou jsem si počkal, se jedná v podstatě o totéž, co jsme dostali v předchozím díle, což se vzhledem k tomu, že trilogie byla natáčená dohromady dalo očekávat. To znamená převahu pozitivních věcí – od doslova digitálních orgií v super kvalitě (nikoliv však top kvalitě) o téměř nepřerušenou jízdu plnou pravidelného střídání poklidnějších a pro Jacksonovu Středozem typických rozhovorových scén o zlu a budoucnosti světa v krajině zalité půlnočním světlem a skvělých akčních scén. Mezi nimi pro mě bezpochyby kralovala scéna, kdy trpaslíci unikají z království lesních elfů po řece v sudech. Díky tomu, že jsem si již zvykl na to, že Hobit je narozdíl od Pána prstenů vyprávěn velmi pohádkovým způsobem, dokázal jsem tuto absolutně nereálnou scénu přijmout v tom nejlepším možném světle – tedy v řemeslně dokonalém zpracování, které při absenci rozumu a fyziky divákovi poskytne téměř dokonalou popcornovou zábavu.
Druhý Hobit je tedy úplně stejný, jako ten první – pohádkovější styl vyprávění, ohromné množství digitálních efektů, které jsou navzdory své kvantitě zvládnuté i v odpovídající kvalitě, ale stále dostatečná epičnost, hlavně díky Gandalfovým scénám a odhalování vzestupu zla. Kouzla původního Pána Prstenů, který byl naopak geniální ukázkou poctivých filmových triků doplněných počítačem jenom sem tam je to sice jen a pouze počítač a zase jenom počítač, ale co naplat – taková je doba. Procenta navíc má u mě film za určitou propojenost s původní trilogií (Gandalf, Sauron, Legolas, Gimliho předci…), ale hlavně za mou oblíbenou Evangeline Lilly v roli lesní elfky Taurilel, kteroužto opravdu v mých očích nešlo rozhodně nic zkazit.
Uděluji 85%.
