Koncert: Zimní Masters of Rock 2014 (Amaranthe, Edguy)
Letošní sezóna byla pro mne na nejrůznější akce včetně metalových koncertů více než bohatá a tak jsem se ji po boku své drahé polovičky rozhodl zakončit velkolepým stylem, a sice zimní odnoží největšího českého rockového festivalu Masters of Rock. Jelikož jsou však pro mne i malé koncerty spojené s nelibými pocity uprostřed masy lidí, trochu jsem se již předem obával, jestli tohle zvládnu. Po několika únikových myšlenkách jsem nakonec v sobotu naložil sebe i přítelkyni do naší čtyřkolé kocábky a vyrazili jsme směr Zlín.
Z žánrově poměrně pestré nabídky dne jsme jednoznačně odhlasovali návštěvu koncertů švédských pop-metalistů Amaranthe v čele s mojí oblíbenou Elize Ryd, kterou jsem zařadil pod drobnohled ihned po poslechu prvního Tolkkiho Avalonu a powermetalovou jedničku současnosti Edguy.
Amaranthe
Amaranthe je prozatím velká neznámá. Dali vzniknout špičkovému debutovému albu, po kterém ovšem přišly dva podle mého soudu o dost slabší kousky. Věřím, že jejich příštím počinem se definitivně rozhodne, kam až se se svým mixem popu, metalu a koneckonců i trochou toho elektra mohou dostat. Ale zpět k jejich výkonu na Masters, který jsem pozoroval z trochu větší vzdálenosti, než jsem původně chtěl. Přesto jsem však byl svědkem vynikajícího představení vypilovaného po všech stránkách. Elize zatím není úplně zkušenou frontmankou v ohledu dostání davu do varu, nicméně to dohání slušným zpěvem naživo a mnozí jistě pochopí, že nemohu nezmínit její metodu postupného odhalování sebe samé :-). I když nerad, pokusil jsem se místy soustředit na ostatní členy kapely, ze kterých mě potěšil Elize bravurně sekundující vokalista Jake E. Lunberg a sem tam něco řvoucí Henrik Englund Wilhelmsson, ale i ostatních členů veliké kapely bylo na stagi dá se říci dost plno. Aby také ne v jejich počtu. To je vlastně asi tak vše, představení bylo vyvážené, plné hitovek, kterých švédi mají na svém kontě díky prvnímu albu více než dost, a celé to bylo velmi příjemně ozvučené. Jako třešničku za koncertem se mi na následující autogramiádě podařilo s Elize pořídit společné foto a nedá se svítit, i kdyby nezahráli nic, tenhle prvek zvedne hodnocení o nemalé procento 😉
Uděluji 70%
Edguy
Edguy už mají nějaký ten pátek na poli metalových vod odsloužený a tak nenechávají nic náhodě ani přes fakt, že jejich věrné publikum je bezmezně miluje už jen z principu. Na tom samozřejmě není nic špatného, frontman Tobias Sammet je už profíkem na slovo vzatým a s davem si umí doslova a do písmene pohrávat jak se mu zlíbí. A nejinak tomu bylo i nyní, ovšem opět musím říci, že naprosto oprávněně. Edguy vlítli na pódium za doprovodu mé oblíbené nové písničky Love Tyger a bylo jasno. Vystoupení bylo plné skvělých hitů, vtipů, hlášek a originální rekvizity v podobě obrovského nafukovacího policejního důstojníka z obalu nového alba Space Police, který vypadal ve své nezměrné velikosti opravdu jako živý 🙂 . Tobi sršel vtipem, skvělými hláškami a opět dav dokázal mezi varnými body při největších hitech velmi zdařile pobavit. Vůbec celá kapela dávala svým představením jasně najevo, jak skvěle se baví, a že běžné fráze typu „Czech Republic, you are simple the best audience ever,“ nejsou v podání Edguy zdaleka jen fráze a můžeme jim věřit, což se u mnoha ostatních kapel, které tyto řeči pro povzbuzení publika používají, říci nedá. Všichni pánové hýřili úsměvy, lítali po pódiu jako draci a ke všemu skvěle zpívali a hráli. Vážně, co chcete od koncertu aktuálních powermetalových králů víc? Ještě na závěr nemohu nezmínit perličku ke konci koncertu, kdy po jedné z písní vydržel jakýsi fanda před pódiem opravdu velmi dlouho ryčet nadšením a tuto snahu Tobi okomentoval slovy „velmi dobře, skoro jako Karel Gott.“ Poté předvedl několik typických a dobře nacvičených mistrových trilků a z fleku se pustil do německé verze Včelky Máji 🙂 . Zkrátka absolutně nejlepší koncertní zážitek letošní sezóny, který přišel právě vhod, když už jsem skoro začínal pochybovat, že letošní rok má ještě co nabídnout!
Uděluji 90%
Závěrem ještě musím od srdce poděkovat zvukařskému týmu, který měl letošní Zimní MOR na starosti – po několika letošních zvukových propadácích mi totiž dokázali, že i v českých podmínkách lze koncert nazvučit dobře a s láskou tak, aby to člověku jednak netrhalo uši, ale i tak, aby si to posluchač náležitě užil. Všechny nástroje byly slyšet tak akorát a samotný zpěv taktéž. Díky za to a doufám, že si menší koncertní haly obzvláště u nás v Praze z toho vezmou ponaučení a přestanou možnosti své techniky tolik přepínat! I s levnější výbavou totiž věřím, že se dá jakýkoliv koncert nazvučit s větším citem a grácií!
