Jurský park

Život si najde cestu. Takové je hlavní motto a myšlenka velkofilmu Jurský park, režírovaného Stevenem Spielbergem. Ten přišel s něčím naprosto novým, neokoukaným a hlavně na tehdejší dobu neuvěřitelně technologicky dokonalým.

Jurský park před 20 lety otevřel cestu vysokorozpočtovým blockbusterům a ukázal, že filmové technologie jsou na velmi dobré cestě k ovládnutí divákova zraku a s trochou citu i jeho duše. Ostrovu, kde můžete na vlastní oči spatřit monstrózní stvoření, která obývala Zemi před stovkami milionů let, se rozhodně podařilo obojí. Film jsem viděl už mnohokrát a nikdy jsem si nevšiml, jak je ve skutečnosti průlomový. Uznejte sami, který 20 let starý snímek může pyšně říct, že i dnes vypadá stále krásně a moderně? Jurský park jednoznačně ano.

Co se příběhu týká, taktéž není moc, co vytýkat – na dobrodružství se zde vydává poměrně nesourodá skupinka lidí, kteří jsou chamtivým zloduchem odsouzeni k boji o holý život a musí se naučit spolupracovat. Jejich povahy jsou podle mě vykreslené tak akorát – již po pár minutách si umíte poměrně jasně představit kdo je kdo, jaké má hodnoty, jak se kdy zachová, ale zároveň film nenudí jejich dlouhou historií. Jak jsem řekl, tak akorát. Jsem si naprosto jist, že filmu bylo v jeho době stejně jako nyní např. Avataru zazlíváno, že jde o až přílišný spektátl, ale podle mého názoru nejde. A i kdyby šlo, tak co? Když je něco zkrátka moc pěkné, proč to tomu zazlívat? Pro můj mozek, který nemá dvakrát v lásce řešení podivných a složitých zápletek tahle jednoduchost naprosto vyhovuje a díky ní mohu Jurský park vyhlásit ideální víkendovou oddychovkou.

Uděluji 80%