Květen 2013
Třetí, a bohužel poslední album nové bandy Tima Tolkkiho. A věřte, že v tomto případě se slovu „bohužel“ dostává jednoho z nejhlubších významů, ve kterých jsem ho kdy použil. Než se dostanu k vlastní recenzi, rád bych se rozepsal o tom, co se vlastně stalo. Píše se rok 2010 a relativně nová kapela Revolution Renaissance,
Druhý zářez nově zformované bandy pod taktovkou Tima Tolkkiho, který opět dokazuje, že patří k naprosté skladatelské a hráčské elitě. Druhé album je co se tempa týká opakem prvního. Zatímco v New Era vše kvapí svižným tempem, zde se ihned po úvodních tónech začne rozlévat všudypřítomná deprese a pozvolné melodie, pobízející ulehnout k dlouhému spánku.
Nové Éra. Alespoň pro Tima Tolkkiho – finského kytaristu a metalového hitmakera, který v roce 2008 ukončil svou dlouholetou kariéru v kapele Stratovarius, aby se vydal na cestu plnou dalších kapel a přestupů. Tuto cestu bych rád celou v následujících dnech podrobil recenzím a čím jiným začít, než debutem skupiny, kterou po jeho odchodu založil.
První, a zároveň poslední sezóna ambiciózního projektu Terryho O’Quinna, který začal jako velkolepé dílo, a nakonec diváci mohli být rádi, že byl vůbec nějak dovysílán. 666 Park Avenue byl prezentován jako horor, a v první půli seriálu by se tomu možná dalo i věřit, co se ovšem začalo dít po ní, není příliš snadné shrnout.